ME Spartan Race v rakouském Kaprunu
Začátkem záři proběhl v rakouském Kaprunu evropský šampionát v překážkových závodech Spartan Race. Na tento můj již třetí jsem zavítal i já. Věděl jsem, že to nebude lehké, protože profil trati byl vlastně velmi jednoduchý. Nahoru, dolů, ještě víc nahoru a dole před cílem většina překážek. Slibovali 26 kilometrů a přes dav tisíce metrů stoupání. Nakonec mi hodinky ukázaly 28 kilometrů a dva a půl tisíce metrů. Trať, kterou běžně běhám za tři a půl hodiny mi vzala tentokrát těch hodin víc než sedm. Hodně závodníků ji nedokončilo, protože zejména druhé stoupání, ze 700 metrů do 1850 metrů, bez jakékoliv stanice s vodou, při teplotách blížícím se třicítce, bylo likvidační. To zazvonění na zvonec na nejvyšším místě byla sladká odměna plná úlevy. Už nebude žádný další kopec. Ovšem koho nezničili kopce, toho zničila krátká frekvence překážek před festivalkou, kdy jich nasypali dolů opravdu velké množství.
Osobně mám dva momenty k zapamatování, když tedy pominu tu karavanu mraků vyčerpaných závodníků ve stoupání. Trefil jsem dvakrát oštěp, čímž jsem se zejména v prvním případě vyhnul tahání mužského řetězu do kopce, kde to likvidovalo hlavně holky. A pak první časovou penalizaci v závodě v životě. Po seběhu dali organizátoři po třech metrech za sebou 7, 8 a 9 stopou stěnu na přeskok. Na první dosáhnu, druhou dávám s lehčím nakopnutím stěny, u třetí potřebuji ten rozběh fakt dlouhý, abych nabral rychlost a tu ruku do těch 275 centimetrů po nakopnutí stěny dostal. Stačí mi dva prsty. Tady to prostě nešlo a končil jsem dohmat pod hranou. Takže nafotit číslo na čelence a k času mi přiskočilo deset minut. Popravdě, v tu dobu mi to bylo jedno.
Před festivalkou to byla sekvence táhacích překážek – pytel s pískem (Sandbag) , řetěz (Chain Carry) , kbelík (Bucklet Carry), padesátikilová koule (Atlas Stone) a závaží přes kladku (Hercules Hoist), aby festivalka byla o rukou. Nejprve boulder, tedy Z-Wall, následuje voda, žebříky, kruhy a lana, otočka a přes Slip Wall, polévanou šiknmou stěnu přes oheň do cíle.
Ještě se fotografií vrátím k zajímavé a poměrně nové překážce, Ape Hanger. Dva horizontálně prověšené lanové žebříky, na které je potřeba nejprve vyšplhat. Problém je trochu jen v tom, že se houpou, ale jinak se jedná je o jinou formu Monkey baru. V St. Poltenu tedy byl ještě problém v tom, že první šprušle byla daleko od lana a my, co máme krátké ruce, jsme měli problém na ni dosáhnout.
Závěrem bych řekl, že vítězem je každý, kdo dokončil a pokud možno ve zdraví. U mne to nakonec po penalizaci znamenalo „až“ deváté místo. Ale slpnil jsem slib, který jsem dal ženě, že bdokončím ve zdraví a tak další den jsme mohli vyrazit na Kitzsteinhorn (3202m.n.m.)
Tento obrázek si asi nechám udělat na plakát 🙂 .